
NA CHVÁLU FANTASMAGORIE
Proud fantasmagorie, který vytváří stále pronikavější a hustší síť ve světě umění a mysli, vychází ze zvědavosti a uvědomění.
Zvědavost po podivuhodném ve všech jeho podobách, která je návratem do dětství, a tedy bohatstvím; uvědomění: v každém koutě země jsou tvůrci a vnímaví lidé, kteří se navzájem poznávají, nacházejí podobné záliby a přitažlivosti a s novou radostí je hlásají. Kdo uchopí tajemství, tomu přicházejí mnohá další tajemství, aniž by je hledal.
Dnes ovšem nic takového neexistuje. Co si myslíme, že jsme si vymysleli, to objevíme. Vynálezcem pokladu je podle zákona ten, kdo ho najde, protože skutečně existoval, a ne jen v jeho představách. Můžete si vymýšlet příběhy. Ale kdo může říct, že jen nečerpáme z pokladu, který mají k dispozici zasvěcenci a básníci?
Dnešní fantastové jsou pokračovateli těch, kteří obohacovali lidstvo po tisíciletí, pod každým nebem a v každé civilizaci. Mágové by mohli být strážci fantasmagorie. Hledali ve hvězdách to, co jiní hledali ve vnitřnostech obětovaných zvířat, v letu ptáků, ve znameních, jimiž se projevuje osud, ve hře v kostky, v hodu mincí, v krátkém stéblu.
Hledání podivuhodného je neustálé zpochybňování těch nejmenších věcí, aby vydaly střípek věčné pravdy, kterou mohou obsahovat. Věda se připojila k básníkům a překonala je. Podivuhodné myšlenkové a výpočetní stroje každý den závratnou rychlostí ověřují hypotézy vědců, kteří sny básníků převedli do rovnic. Všechno je možné, protože všechno existuje. Jediným problémem je komunikace. Nejbohatší imaginace je jen okamžikem jasnozřivosti, zábleskem jasnozřivosti, který odhaluje tento vesmír, v němž žijeme, ale který se stal neproniknutelným pro zmrzačeného člověka, zbaveného svých věšteckých schopností.
Stoupali jste někdy ve tmě po schodech a cítili jste, jak se o vaši ruku otírá jiná ruka, ruka někoho neviditelného, kdo vás míjí a navždy mizí, ven a zpět do nicoty? Pokud ano, pak mi rozumíte….
Nemusíte dělat velký rozruch, abyste „navázali kontakt“. Tajemství žádný povyk nepotřebuje. Proto nacházím více skutečných fantasmagorií v Chamissovi, Ernstu Jűngerovi, strašidelných příbězích a venkovských legendách než v Lautréamontovi. Neskutečné je v reálném a libovolné konstrukce (s výjimkou předtuchy génia šílenství) mě uspokojují jen napůl.
Stejně tak zůstávám ostražitý vůči surrealistické estetice a odmítám abstrakci. Tajemství spočívá v každodennosti. Surrealistické obrazy nás přestávají dojímat, nakolik jsou komplikované. Vše, co je nadměrné, je nepodstatné. Nejúčinnější neobvyklá výmluvnost nevyžaduje současnou mobilizaci všech obrazů deliria. Čím více jich přidáte, tím méně dosáhnete. V díle nemnoha umělců jsou momenty, jejichž čistá, prostá, odměřená podivnost vymazává nejhřmotnější výbuchy surrealistické hrůzy. Pokud nás Aubin Pasque, abych jmenoval jednoho umělce, osloví, není to ani tak tím, co nám ukazuje, jako spíše tím, co nám naznačuje. Mnozí jiní nás intrikují inteligencí, která z jejich díla vyvěrá jako míza, jejíž neznámá chuť nás překvapí. Ale fantasmagorie není Spitznerovo muzeum. Není to ani karneval. Je to především způsob myšlení. Od této chvíle je třeba najít jazyk. Nesmí být směšný ani hrubý.
Thomas OWEN
1960
ÚRYVEK Z FANTASMAGIE Č. 47
Co myslíte fantastickým a magickým uměním?
Georges ADAM, Brusel – Snažit se pomoci lidem uniknout z materiálního světa tím, že jim ukážu zvláštní obrazy, které mají co nejméně společného s předsudky (naučenými nebo naivními), jež má většina z nich o pozemských věcech a skutečnostech, a vést je ke snům a pokud možno k ideálu světla a pravdy.
Představivost může vést k „pravdě“ stejně platné jako takzvané náboženské nebo filozofické „pravdy“.
Fantastické umění tak může dát světu „filozofii“, která se polarizuje od dnešního materialismu, a pomoci lidem dosáhnout nového povznesení ducha.
STAN BAELE, Deurne-Anvers – Nazýváme-li svět, v němž se rodí naše myšlenky, „fantastickým“, lze slovo „magie“ použít k popisu síly, která jej zvnějšňuje a nenapravitelně uvádí do pohybu citlivost jedince, který jej vnímá. povinnost „alegorické“ komedie. Alegorie je zde nahrazena přímým vyjádřením primárních vjemů světa, který si umělec vymyslel a zkonstruoval.
Fantasmagorické umění nás prostřednictvím surrealismu zavádí do světa idejí, které lze vyjádřit pouze pomocí symbolů a abstrakcí.
Již v roce 1949 nazval Dr. R. F. PIPER (Syracuse University) toto umění „kosmickým uměním“.
FANTASMAGORIE SERGE HUTINA
„ Centre International pour l’Etude de l’Art Fantastique et Magique (zkráceně CIAFMA), jehož sídlo je v Belgii (161, avenue Jupiter, Forest-Bruxelles), si klade za cíl objektivní a systematické studium všech současných projevů řady uměleckých zážitků, které jsou nepochybně staré jako lidstvo samo (vzpomeňme na prehistorické malby, které vůbec nebyly pouhým zpestřením či hrou, ale prostředkem uhranutí…. ), které nyní procházejí značným rozvojem a diverzifikací. Není jedním z paradoxů současného umění šíření neobvyklých či surrealistických experimentů ve výtvarném umění a zároveň rozvoj stále přísnějšího „planetárního“ ducha, který je rezolutně oproštěn od „starých“ náboženských či magických strašidel? Tak se stalo, že ve 20.století postupně rozkvetl nový druh sakrálního umění, oproštěný od jakéhokoli přesného odkazu na staré duchovní tradice. Jen málo dnešních mistrů magického umění se stále považuje za přímo spjaté s určitou esoterickou linií (i když někteří, jako například dva holandští malíři Diana a Johfra, dávají okultním iluminacím a zjevením rosikruciánů skvělou plastickou podobu); mnohem méně se jich stále hlásí k náboženské symbolice katolické církve (navzdory hlasité konverzi Salvadora Dalího). Dnešní mistři fantastického umění se až na výjimky věnují velmi svobodným osobním experimentům, nezávislým na jakémkoli předchozím náboženském nebo okultním historickém kontextu. Přesto všichni tito neohrožení svobodní hledači svými pokusy znovu objevují hluboké zdroje, které neúprosně podmiňují nejstarší magické impulsy a strašení lidstva. Je příznačné, že umění, které je nejvíce přizpůsobeno naší „meziplanetární“ éře, umění umělců, kteří se oddávají podivuhodné závrati moderního člověka tváří v tvář tajemstvím kosmu, se ochotně připojuje k nejvyšším zjevením tradičního esoterismu. Když promítají své fascinující kosmogonické vize (ať už naší planety nebo jiných světů), Max Bucaille nebo Aubin Pasque znovu objevují podivuhodný zápal, který zachvátil alchymistu, jemuž se podařilo reprodukovat celé stvoření ve své retortě, v jakémsi pohyblivém modelu? Kde se tedy sbíhají jemné determinismy všech těchto pokusů? Jsou předzvěstí příští posvátné tradice — oživení starých snah, které se vždy znovu objeví ve svém čase, až se velké cyklické kolo otočí… které má rozkvést na konci tohoto období? Nemůžeme si pomoci, ale když se zdá, že mimořádná plátna Leonor Finiové odhalují nejtajnější tajemství (spekulativní i rituální) budoucího matriarchálního náboženství, nadcházejícího triumfálního návratu „vlády matek“ …..
Stačí navštívit umělecké galerie všech velkých evropských měst, abychom si uvědomili, že fantastické a magické hraje stále důležitější roli. Zdá se, že i ta nejzarytější neformální „abstrakce“ je odsouzena k přežití jen za cenu neohroženého ponoru do neviditelných rovin, kde vnitřní oko jasnozřivých umělců začíná chápat nadreálné „věci“, které kdysi viděli náboženští vizionáři. A přesto se zdá, že stejně tak příznačně se dnes šířící plastické experimenty více či méně surrealistické, neobvyklé nebo magické povahy (ať už dobrovolné nebo nedobrovolné) jsou zcela nezávislé na současných hlubokých otřesech společenského řádu: Příklad Jugoslávie s velmi podivnými díly Stančiče nebo Vinka ukazuje, že nástup socialistického systému tyto velmi podivné snahy, jakkoli „sekularizované“, o nové plastické znovunabytí posvátna nezničí; a ostatní marxistické země jsou jistě velmi blízko k tomu, aby nám na tomto poli uchystaly překvapení, pokud se konečně uvolní oficiální realistické pokyny v oblasti umění…
Nebylo nutné a naléhavé provést systematickou, naprosto objektivní studii všech pokusů, jakkoli různorodých, rostoucího počtu umělců — mladých i starších — o zkoumání věčného tajemství a závratných sfér magie? Právě to si trpělivě vytkla za cíl CIAFMA, která poskytuje veřejnosti i badatelům (ať už ve svém oficiálním bulletinu Fantasmagie nebo ve spřátelených časopisech) nové možnosti pro vstřícné studium tohoto nesčetného bádání. Současně se „Fantasmagie“ neustále a neohroženě zabývala rozmnožováním počtu výstav, kolektivních i individuálních, v mnoha zemích – což se ukázalo jako velmi potřebný úkol, protože navzdory rostoucímu počtu galerií otevřených těmto snahám bylo skutečně třeba dohnat skandální umělecké nedostatky, které stále existovaly ve velkých hlavních městech. Mnoho fantastických umělců stále naráží na skutečnou zeď, zejména v oblasti malířství, kde sektářská dogmata a spekulace tak ochotně přispívají k zablokování „trhu“ v určitých aspektech současného umění.
Rozmnožením svých krásných výstav CIAFMA pomůže odstranit klapky na očích, které tak svévolně omezují estetickou hodnotu a „současný“ charakter velmi omezeného počtu uměleckých experimentů. Otevřenému publiku se tak odhalí nejen noví tvůrci, ale také skvělí umělci, jejichž dílo již bylo velmi významné, ale kteří (jako Bucaille, Pasque, Leherb, Stancic, Geenens, Willinck, Vereecke, Gailliard, Eemans a několik dalších) stále čekali na své oficiální uznání, kterého se již dostalo několika jejich současníkům; Ani v oblasti umění se člověk nikdy nesmí smířit s „osudem“ a proti chybám „náhody“ je třeba vždy energicky bojovat, a to bezpodmínečně…
Obrovské, mnohotvárné pole plastických experimentů, které skupina „Fantasmagie“ neúnavně zkoumá a které tak skvěle ilustrují všichni tvůrci, tak různorodí, ale vždy tak bratrsky jednotní ve svém hledání — přilévá vodu na náš mlýn, protože nám je velmi blízké osobní přesvědčení; Fantastické a magické umění představuje nejvýznamnější proud (protože se tak snadno shoduje s novými planetárními a kosmickými impulsy), nejbohatší ve 20.století — a tím plodnější pro budoucí výkony, protože umožňuje nejmistrnější účinnou syntézu — a to v mnoha směrech — „obrazného“ a „neobrazného“.
A nenajdeme v bádání spojeném s pravým „fantasmagorickým“ duchem díla obdařená nejintenzivnější konkrétní silou šoku? Mistrovská díla fantastického či magického umění (ať už jde o starší díla, nebo o současná svědectví) jsou jako jediná schopna prolomit i tupé bariéry, které obklopují neznalého či filištínského člověka: je-li obraz obdařen silou působivosti, která přesahuje přísně estetickou rovinu, působí i na diváka, který je na umělecký úžas naprosto alergický. I ten nejtupější maloměšťák nebude moci použít svůj příliš známý obranný mechanismus (pohodlný, blažený smích), když se ocitne v přítomnosti děl, která na něj skutečně „padají“ jako tajemné síly: před obrazem Goyi, Hieronyma Bosche, Maxe Ernsta nebo Leonor Finiové pohodlný smích „malomocného“ ustane a jedinou možností, jak se bránit prokletí, je útěk!