ASTERISMUS MAXE BUCAILLE

Cesta od oka k mysli není tak snadná, jak by se mohlo zdát. Ještě obtížnější je přimět gesto, aby se odvrátilo od instinktu, který ho zformoval, nebo od náhody a zradilo ho, aby se dostalo do mysli a aktivovalo ji. Malíř by mohl být slepý; to, co jeho ruka načrtla na list nebo plátno, není v moci jeho vlastního oka, ať už to projde naším pohledem, dosáhne naší mysli, nebo ne. Obraz, který okamžitě nepřekročí práh zraku, který, jakmile je spatřen, nepohltí vnímající subjekt a nevtiskne se do všech jeho vláken, je pouhá maličkost: koberec, ornament, rétorika. A právě myslí, nikoliv okem, se k obrazu vracíme, noříme se do něj, abychom žili novým životem, jeho vlastním a v jeho poznání. Toto přebíhání, tato štafeta, probíhá tak rychle, že si sotva uvědomujeme, co se nám líbí nebo nelíbí. Naši úzkost v přítomnosti uměleckého díla, znepokojení, které v nás vyvolává, a pak proces ztotožnění se s ním, sblížení se s ním, analyzujeme až negací, když kouzlo (šok nebo svádění) nezabere, když v nás neprobudí nic tajného, nic, čeho bychom se mohli bát nebo v co bychom mohli doufat, nic, co je naší nejhlubší neřestí a zítra bude díky němu naším „velkým zářným hříchem“. Někdy cítíme totéž, udeříme na stejnou klávesnici našich smyslů a inteligence, když se díváme na černobílou kresbu a na obraz v jasných či jemných barvách. Zdá se mi, že zde existuje anomálie, které jsme dosud nevěnovali příliš pozornosti a jejíž vyřešení by přesto vrhlo určité světlo na povahu estetické činnosti. Závěr, který bychom z tohoto zkoumání vyvodili, by byl nepochybně podobný tomu, který se nám vnucuje bez sebemenšího zdůvodnění, totiž že barva, linie, forma nebo hmota – v posledních letech tolik rozvíjené – sice mohou umění napomáhat, ale samy o sobě nejsou ničím a nikdy se neobejdou bez zásahu, snu, tance, osvětlení – což všechno je poezie.

Žijeme uprostřed Kosmu, a jakkoli je v tomto ročním období turistika vzácná, cítíme, že se blíží doba, kdy si každý najde cestu na svou nedělní procházku. Až lidstvo projde svou vlastní galaxii a dvě nebo tři sousední, až prozkoumá Mars a Venuši, vyfotografuje jejich krajiny a oblohu a postaví si tam své venkovské domy a kasina, pak budeme zítra hledat mezi díly malířů – a těch je v dnešní době dost -, kteří si nárokují popisovat mezihvězdné prostory a tváře hvězd, ta „nejreprezentativnější“ díla, ta, která budou nejlépe předvídat tuto novou skutečnost, starou jako svět, jejíž přesný obraz nám pak dodá fotografie. Vsadili bychom se s Peru, že tato konfrontace bude málo přínosná a velmi málo zajímavá. Čím svědomitěji budou plátna kosmická, tím blíže budou skutečnému kosmu a tím jistěji budou založena jako staré tisky, na které se již práší a které zobrazují exotická zvířata nakreslená svědomitými usedlými řemeslníky šestnáctého století podle přibližných popisů cestovatelů. Tato malá historická a vědecká kuriozita bude mít za následek odstranění mnoha současných výtvorů z oddělení umění. Ze všech takzvaných kosmických děl (jak s oblibou nazýváme obrazy Maxe Bucailla) nebo chaosmických děl (dáme-li přednost slovu, které si po vzoru Jamese Joyce oblíbil náš přítel malíř Asger Jorn) zůstanou jen ta, která se ukáží jako eminentně falešná, co nejvzdálenější banální pravdě, kterou nabízí kodakové oko, díla, která budou v mysli pokračovat ve svrchovaném podniku otupělosti s jejími převraty a záblesky, panickými obavami a stíny klidu, a která budou dál zuřivým větrem bít prapor aberace. Stejně tak je to s obdivuhodnými knihami Cyrana de Bergerac, které by si žádný kosmonaut nevzal jako průvodce při návštěvě Měsíce nebo investici do Slunce. Pokud jde o ty, kdo se obávají, že obrazy Maxe Bucailla předznamenávají světy, do nichž budeme možná nuceni se vydat, nechť se uklidní, nebo ať jejich strach vezme za své: nejde o ten Měsíc nebo to Slunce, o nichž je řeč. Ani Cyrano si s tím nedělal starosti, ani Max Bucaille dnes. Muži už dávno vyvěsí své vlajky a postaví si kasárna, kde budou salutovat barvám kolem dokola, a my se ještě budeme klouzat po ohnivých ledovcích ducha a ještě v sobě uslyšíme dunění hvězd.

Noël ARNAUD