SURREALISTICKÁ KOLÁŽ
PŘEDMLUVA KE KNIZE LE SCAPHANDRIER DES RÊVES OD JEANA LAUDA
Záliba v podivuhodném je člověku vlastní,“ poznamenal P. Eluard, “a já věřím, že je to pravda: člověk si nikdy nepřestane vymýšlet příběhy nebo obrazy, dokonce i ve snech, které uspokojují jeho potřebu překonávat hranice možného. Není pochyb o tom, že moderní zázraky by se ve své nejčistší podobě objevily ve vědě, kdyby byla kvantová teorie lépe známá: každopádně její praktické výsledky jsou ještě daleko; než se dostanou k široké veřejnosti, přestanou udivovat. Elektřina a telefon jsou sice nedávné vymoženosti, ale kdo by ještě mohl tvrdit, že je zázrak, když se po otočení vypínače dostane jeho ložnice na světlo, když Paříž může mluvit s Marseille? Paradoxně věda, vysněné pole pro absolutní využití možného, má v nás příliš mnoho důvěry: příliš dobře víme, že ji nic nezastaví, že ji nic nezastaví. Snad proto si dál vymýšlíme pohádky a sny: nic nemáme v rukou, nic v kapsách, neslyšíme nic o Einsteinovi ani o Joliot-Curiem, ale děláme si, co chceme: strach a důvěru. A tak když po slavnostním předávání cen o prázdninách čte na půdě J. Verna, vybere si hrdinu a celou dobu ho sleduje, mění se v něj a nemůže ho opustit, aniž by sám nezemřel. A tak když se v neděli, pohroužen do pojednání o populární mechanice, pustí do nějaké kutilské práce, má moc nad hmotou, a to ho možná překvapí víc než to, že ví, jaké jsou možnosti moderní fyziky.
DÍLA ( KOLÁŽE ) UMĚLCE MAXE BUCAILLA
Max Bucaille, jak už to tak bývá, si vezme do ruky nůžky a lepidlo. Vezme do ruky několik starých ilustrovaných knih a k naší radosti se mu zdají bdělé sny. Nepředstírejme, že v této drsné době, v níž žijeme, existují lepší věci na práci než snění: hra je také nezbytnou činností, a aniž bychom jí chtěli přisuzovat přednostní místo, které jí někteří přisuzují, aby se ubránila přílišné mechanizaci, musíme uznat, že může na emocionální úrovni kvalifikovat skutečné činnosti člověka, který bojuje s Nutností. Kdo se na tyto obrazy dívá, kdo o nich sní, bude snad lépe schopen podpořit ve skutečnosti předměty, které zde najde zakomponované.
CO JE TO KOLÁŽ ?
Nejprve si však musíme definovat, co je to koláž. Definovat její funkci, nebo spíše to, jak funguje. Tím, že koláž komponuje scénu nebo obraz z prvků, které jsou známé, ale které se nečekaně spojují, dramatizuje tyto prvky, zbavuje je vrstvy relativní neškodnosti, kterou jsou překryty, zkrátka je „zpovídá“. Kolážista je v jistém smyslu režisér: nábytek a herce bere tam, kde je najde, vybírá je, ale nevytváří, a inscenuje s nimi pohádku, která pro něj byla dříve nemyslitelná. Je prvkem, který magnetizuje nesourodý celek a činí jej celistvým. Je přítomen pouze v zákulisí, ale na otřesná setkání, která vyvolává, se hned tak nezapomíná: pronikají do našeho vědomí: zvyšují povědomí o realitě. Zdá se mi, že z tohoto důvodu Bucaille směřuje k divadelnímu či spektakulárnímu pojetí: experimenty, které v současnosti provádí na poli magické lucerny a kina, to jasně ukazují. Projekce mu nejen dává další rozměr, ale může také harmonizovat emoce a připravovat je stejným způsobem, jakým se svými tématy nakládá hudebník. Zatímco anekdota, (scénář), podporuje jeho skladby a umožňuje jejich umocnění. V tomto ohledu byla první verze experimentu, který jsme společně vyzkoušeli, nedostatečná: „Les Malheurs d’E“ nezohledňovala potřebu příběhu, který by se dal například shrnout, a vyzývala spíše k poetickému či lyrickému jazyku než k akci.
Obrazy v tomto albu jsou holé, izolované: nepotřebují komentář. Nepředstavují, ale prezentují. Všimněte si stálosti určitých motivů, které nechci prozrazovat, ale které jsou součástí mytologie jejich autora: právě v tom mají jednotu. Jsem upřímně přesvědčen, že právě ony dělají z Bucailla velmi velkého imaginátora. Možná se jednou díky němu a také díky Raoulu Haussmannovi, kterého obdivuje, ale nenapodobuje, stane koláž „žánrem“ stejně jako akvarel nebo kresba. Proč ne? Od žádného z nich si nic nevypůjčuje: na technice není nic špatného.
Dovedete si představit, že by někdo jednoho dne odsoudil olejomalbu? Jistě, koláž je stále v plenkách a Bucaille je primitiv: ale obraznost může působit osvobozujícím dojmem. Myslím, že s tím budeme muset od nynějška počítat. Naše století má šanci mít svého Grandvillea, možná dokonce svého Gustava Dorého.
Jean LAUDE
Předmluva k „Le scaphandrier des rêves“, GLM 1950
Koláže
Max Bucaille je známý svými kolážemi, v nichž se mísí představy a realita. Jeho díla kombinují nesourodé prvky a vytvářejí neobvyklé a poetické vizuální kompozice. Prostřednictvím svých koláží zkoumá nevědomí, hraje si s absurditou a nečekanými asociacemi. Každý obraz vybízí diváka k objevování roztříštěných příběhů a interpretaci skrytých symbolů. Bucailleův přístup odráží jak jemnou kritiku společnosti, tak oslavu podivnosti světa.


Rotace
Max Bucaille se začal zajímat o geometrické transformace a začlenil je do své výtvarné a básnické tvorby. Geometrické tvary zkoumal jako prostředek manipulace s vnímáním a vytváření harmonických i překvapivých kompozic. Pohráváním si se symetrií, perspektivou a zkreslením vytvářel Bucaille díla, která se vymykala tradičním zákonům prostoru. Jeho geometrické transformace měly za cíl odhalit podivnosti skryté v obyčejnosti a zároveň zachovat fascinující matematickou přísnost. Prostřednictvím těchto experimentů dokázal spojit umění a vědu, čímž otevřel úvahy o interakci mezi racionalitou a imaginací.

Každým tahem štětce a koláží odhaluje surrealismus a uchvacuje srdce a mysl lidí po celém světě.